Trávnaté spoločenstvá

Travnatá společenstva pokrývají 26 – 43 % rozlohy zemské souše a patří tak mezi nejrozšířenější ekosystémy na světě. Jak ale naznačují mnohé výzkumy, současně je můžeme zařadit i k těm nejpodceňovanějším a nejohroženějším. V celosvětovém měřítku totiž až polovina z nich trpí nějakou formou člověkem způsobené degradace a mizí dokonce rychleji než pralesy. Podle nejnovější Zprávy o stavu přírody je v EU ve špatném stavu dokonce až přibližně 80 % evropských travnatých ploch. Zánik nebo degradace těchto společenstev přitom mohou znamenat obrovský problém pro biodiverzitu. Evropské louky a pastviny totiž patří mezi její důležité „hotspoty“, tedy území s mimořádně vysokou druhovou pestrostí. Z botanického hlediska jsou dokonce louky, nacházející se také u nás v Bílých Karpatech nebo Slovenském ráji, v měřítku od jednoho do 100 m2 nejbohatším ekosystémem na světě. Největšími hrozbami pro travnaté ekosystémy jsou upouštění od jejich obhospodařování, nevhodné způsoby péče, ale také nepřestávající snahy o jejich zalesňování. Za správnou péčí o louky a pastviny je celá věda a různé typy travních ekosystémů vyžadují různorodé obhospodařování.

Dobrá praxe Špatná praxe
Hospodaření Bezzásahovost a zalesňování
Travnatá společenstva v evropských podmínkách vyžadují pro svoje zachování zpravidla lidskou péči. Před příchodem zemědělství na naše území se o zdejší bezlesí „starali“ pravděpodobně velcí býložravci (zubří, pratuři, divocí koně), oheň, voda a vítr. Na jejich působení následně navázali první zemědělci, díky kterým se zejména v nížinách a pahorkatinách nepřerušeně zachovaly kousky bezlesí od poslední doby ledové až do současnosti. Horské oblasti naopak spontánně zarostly lesem a louky a pastviny se do nich vracely zejména ve středověku díky valašské kolonizaci.
Základní způsoby péče o travnaté ekosystémy představují sečení a pastva. Aby ale bylo jejich obhospodařování prospěšné pro biodiverzitu, je potřeba zásahy vždy přizpůsobit konkrétní lokalitě na základě výskytu vzácných druhů, polohy, počasí a dalších faktorů.
 
Bezzásahovost je v našem prostředí asi nejhorším možným způsobem „ochrany“ travnatých společenstev, protože vede k jejich zarůstání náletovými dřevinami a postupné přeměně na les. Jde sice o přirozený proces, který vede ke vzniku nových a často i zajímavých společenstev, avšak za cenu zániku bezlesí.
Obdobným problémem je i zalesňování nelesních stanovišť. Takovým způsobem byly například již za Marie Terezie zničeny cenné mokřady a písečné duny na Záhorí, které nahradily monokulturní porosty borovice lesní. Její nepůvodní příbuzná, borovice černá, zase byla v minulém století lesníky vysazována na xerotermních, tedy teplo a suchomilných, stanovištích. Ty totiž byly považovány za tvz. neplodné či zpustlé plochy, ačkoli ve skutečnosti jde o ekologicky velmi cenná území. Navzdory současným poznatkům, lesníci dodnes zalesnění „mrtvých“ brál (slov. kamenných stěn) považují za velký úspěch. Například Hrhovské stráne ve Slovenském krasu stále považují za významné lesnické místo. Na zalesňování či spontánní zarostení doplatilo množství významných území a druhů, mezi nimi například i mimořádně ohrožený motýl jasoň červenooký. 
Mozaiková seč Velkoplošné sečení a mulčování
Nejvhodnější formou mechanické péče o louky je jejich sečení a odstranění posečené hmoty (kvůli nepříznivým vlivům živin). Z hlediska zachování jejich biodiverzity je klíčové sekat louky mozaikovitě. To znamená, že část plochy (ideálně 20-50 %) zůstane vždy neposekaná až do následující seče nebo sezóny. Takovým způsobem se zajistí zachování prostoru pro rozmnožování, vývoj či krmení bezobratlých, ale i vysemenění později kvetoucích rostlin. Na pozitivní dopad mozaikovitého sečení na společenstva včel, motýlů, rovnokřídlých a dalších skupin dnes poukazuje množství vědeckých studií.Zavedení mozaikovitého sečení do běžné praxe brání zejména špatně nastavená dotační pravidla pro zemědělce. V současnosti se proto aplikuje zejména v chráněných územích. Příkladem dobré praxe jsou luční přírodní památky a rezervace v Bílých Karpatech, o které se stará zdejší Správa chránenej krajinnej oblasti ve spolupráci s o.z. Pre Prírodu a KOZA. Zatímco v minulosti byla krajinná mozaika přirozeně zajištěna díky časové náročnosti kosení a velkému množství sedláků, těžká technika dnes umožňuje posekání velkých ploch v krátkém čase. V důsledku toho ale hmyz okamžitě přichází prakticky o všechny zdroje potravy či prostor pro úkryt před predátory a nepřízni počasí. Na velkoplošné sečení doplatil například jeden z nejvzácnějších evropských motýlů, žluťásek barvoměnný, jehož oslabenou populaci na Moravě dorazily špatně nastavené dotační podmínky.
Moderním způsobem „obhospodařování“ luk je jejich mulčování, při kterém se posečená hmota ve stroji ihned rozemele, rozmetá na louku a ponechá samovolnému rozkladu. Kromě toho, že při mulčování zemědělci nevyprodukují žádné potraviny, má i velmi nepříznivý dopad na biodiverzitu. Přímo při mulčování totiž zahyne velké množství bezobratlých, plazů či obojživelníků. Kromě toho, živiny uvolňující se z rozkládající se hmoty, podporují růst agresivních druhů trav a bylin. Ty vytlačují méně odolné druhy, například orchideje, čímž dochází i k ochuzování rostlinné skladby luk. Negativní dopad na biodiverzitu má i senážování, kdy se plošně poseká ještě „nezralý“ luční porost a ihned se sbalíkuje i s množstvím semen rostlin či méně pohyblivého hmyzu.
Extenzívní pastva Intenzivní pastva
Pastva je nenahraditelným způsobem péče o travnatá společenstva. Kromě toho, že zvířata spásají porost a tím brání jejich zarůstání, kopyty mírně narušují povrch půdy, díky čemuž se v ní dokážou lépe uchytit semena rostlin. Za správně nastavenou pastvou pro podporu biologické rozmanitosti je však celá věda. V souvislosti s péčí o chráněná území často zjednodušeně hovoříme o tzv. extenzivní pastvě. Kromě vhodného množství zvířat je však důležité zvolit i vhodný druh a plemeno zvířete, případně jejich kombinaci, jelikož různé druhy spásají porost různým způsobem.
O obnovu přírodě blízké pastvy se na mnoha cenných lokalitách na Slovensku snaží Bratislavské regionálne ochranárske zruženie. Pozitivním příkladem je i spolek Česká krajina, který vrací vyhubené zubry, pratury a divoké koně do bývalých vojenských újezdů.
Všeho moc škodí, a platí to i o pastvě (nejen) v chráněných územích. Zatížení luk a pastvin nadměrným množstvím zvířat vede místo podpory biodiverzity k jejímu poklesu. Intenzivní pastva podporuje růst malého množství odolných rostlin, snižuje druhovou i prostorovou rozmanitost porostu a nadměrné narušení půdy může vést až k její erozi. Kromě dlouhodobé pastvy může být problémem i nárazová pastva velkého množství zvířat, zejména pokud se uskuteční uprostřed vegetačního období.Přehlíženým problémem při komerční pastvě je i dopad odčervovacích přípravků (například ivermektinu) na tzv. koprofágní bezobratlé. Jedná se o skupinu různých druhů brouků či much, které se živí trusem býložravců. Taková léčiva, kromě toho, že zabíjejí parazity v trávicím traktu, způsobují i úhyn těchto v přírodě velmi důležitých rozkladačů. Řešením je používání méně agresivních přípravků nebo dočasné ustájení zvířat po odčervení.
Oheň Odstraňování rozptýlené vegetace
Navzdory mnoha mýtům a celkové nepřízni laické společnosti, oheň patří k důležitým způsobům péče o nelesní stanoviště. Platí přitom staré známé, že „je dobrým sluhou ale zlým pánem“. V první řadě je třeba si uvědomit, že oheň sice zabíjí zvířata, to však platí i o všech ostatních způsobech obhospodařování luk. Zároveň je ale levným a velmi efektivním způsobem jejich obnovy, zejména pokud byly dlouho bez péče nebo zalesněné půdu okyselujícími jehličnany. Spáleniště jsou zároveň zdrojem minerálů pro bezobratlé a vytvářejí prostor pro obnovu rostlinných společenstev.
V principu platí, že řízené vypalování by se mělo aplikovat mimo vegetační období, ideálně za holomrazů. Podle Zákona o ochrane přírody a krajiny  (SK) je možné oheň legálně používat při zajišťování péče o chráněná území, což využívá například BROZ na Devínskej Kobyle.
Rozptýlená zeleň v podobě solitérních stromů, stromořadí, alejí, porostů křovin atd. představuje důležitou součást travnatých společenstev. Vedle kulturního, estetického či vodozádržného významu má totiž pozitivní vliv na biodiverzitu. Staré dutinové stromy umožňují hnízdění množství ptáků, včetně různých vzácných a mizejících druhů jako dudek chocholatý či mandelík hajní. Takovéto „zoostromy“ zároveň obývají i různé druhy hmyzu, od drobných samotářských včel až po páchníka hnědého či roháče velkého. Úbytek těchto druhů je odborníky spojována, vedle jiných významných faktorů, právě s úbytkem dutinových stromů. Polostín pod korunami stromů navíc umožňuje přežívání rostlinám, kterým nevyhovuje přímé sluneční záření. 

Zdroje fotografií: Jakub CíbikČSOP JaroměřMax PixelBROZ